Dlouho jsem už nic nenapsala a cítím, že teď bych asi měla. Chtěla bych připomenout a nováčkům vysvětlit, co je na týhle kavárně zvláštního. Když jsme v roce 2014 začali budovat interiér, říkali jsme si, že by bylo dobré, aby se kavárna stala komunitním prostorem. Moc jsme nevěděli, co to znamená, nebo jak se to dělá. Po dvou měsících bylo jasné, že TO se neplánuje.
Kavárna MATKY SOBĚ (pro někoho snad
příliš feministický název, avšak vymyslel ho muž!) se stala prostorem,
kde se maminky s dětmi cítí jako doma. Může za to nejen vzhled kavárny,
prostory Barvířova domu a obsluha, ale i rodiny, které domácí prostředí
vytvářejí. Vchází děti, za nimi máma a jako poslední nahlas a zřetelně
pozdraví táta. Věnují sami sobě v kavárně svůj čas, pozornost, která se
doma tříští. Zrovna tak chodí maminky pouze s dětmi. Potřebují dítě
zabavit a samy si odpočinout v tiché společnosti knihy či naopak upustit
páru v kruhu žen. Setkávají se tu ženy, maminky, spolky, kamarádky,
prarodiče s vnoučaty, probíhají zde obchodní schůzky, dokonce i výdej
(všelijakých) zásilek. Trochu mi to připomíná jeden obří obývák, kde se o
děti stará celá tlupa. Z vnějšku to vypadá jako uzavřená alternativní
skupina hipíků, ale je to spíš směska různých žen různého věku, která
řeší stejné věci a splynou tak do jednoho celku. Odměnou za důvěru jsou
návštěvy novorozenců, třeba i týden starých. Ženy se mlčky a s respektem
ujistí, že nehrozí nebezpečí a o miminku vědí. Každá zná hodnotu
zrození a pocitu bezpečí. Krásné je, že s přibývajícím počtem potomků
narůstá u žen míra pokory. Ta se tu stala součástí vzduchu. Každá matka
alespoň na chvílí pocítí, že to dítě prostě ví, co dělá, a má k tomu
důvod a je sakra velká potřeba mu důvěřovat. Nejste na to sama. Ženská
témata se dědí v buňkách, my jsme bohužel až příliš zapojily intelekt,
přitom instinkt je v mateřství důležitější.
Dopřejte to sobě i
dětem. Děti jsou strašně rády spolu. Introvertní dítě pozoruje, ale
přesto je rádo v dění. Extroverti naberou spousty „diváků“ a odlehčí
rodičům. Socializace v raném věku je mocný „akcelerátor“ před nástupem
do školek. Nové situace a interakce mu dají nové zkušenosti a dítě se
taky rychleji učí, obzvláště nápodobou od starších. Často to i znamená
pláč kvůli „vytržené“ hračce, boj o houpačku, žárlivou scénu, ale také
společné stavění bunkrů, „bafání“ přes sklo, společné prohlížení knížky a
učení nových „parťáckých“ her (i těch záškodnických). Jsem si jistá, že
během těch let v kavárně vzniklo spostu nových přítelství nejen mezi
ženami, ale i mezi dětmi. Více takových veřejných prostorů, kde se
setkají domorodci! Tady ještě k tomu otevřená srdce.
Jmenuju se Tereza Řeháková. Matka dvou dětí. Pocházím z Neratovic a jsem vystudovaná učitelka. Milovnice zvířat, umění a pohybu. Pepimu byly dva roky, když se kavárna otevřela. V září nastupuje do školy. Doubravce budou tři a mně 33. Minulý rok byl pro mě zátěžovou zkouškou. Sáhla jsem si na dno. Vlastně několikrát, protože postupně přicházelo ještě hlubší a hlubší dno (haha, kde je kurňa to dno?). Nakonec jsem to zvládla. Škrábu se nahoru a potřebuju se nadechnout. Cítím, že se odchyluju a čeká mě teď slastné nicnedělání, abych se mohla řádně „zresetovat“ a vlítnout do nových projektů. Zkátka, kavárně teď už nemám co nabídnout. Holky, které se mnou kavárnu táhly, to neměly jednoduché. Jsem příšerná provozní, jsem příšerná šéfová a ještě horší ekonom (aprobace bio-geo). Ženy, děkuju!!! Od února si kavárnu přebírá Radka P. a já se jen místy objevím se slastným úsměvem prázdné hlavy
Jsem asi první člověk na planetě, který vytváří nové logo při odchodu (prostě se dodělalo až teď) ….. tady je… .. Prsa sobě!
